a učebnice od Čecha

tě na pochybách nenechá."
"Ó, já školy mám, to zas ano,
já, místo bych pás stádo hovad,
jsem dokazoval, milá Náno,
že kužel může existovat.
Však na tohle Ti řeknu,
že to kužel být nemůže.
Vždy na podzim, když nastává
z polí brambor svážení,
neprázdná košů množina mě
utvrzuje v domnění,
že zborcené to plochy jsou,
a ti, kdo tvrdí opak, lhou!"
Na tato slova kurážná
se Nána trochu zarazí,
však myšlenka vtom odvážná
ji vysvobodí z nesnází.
"Hleď, milý Pepo, jestli mě máš rád,
tak musíš mi teď, dokázat,
že koš je plocha zborcená,
sic naše láska skončená.
Já sama dám Ti potom košem
a zítra půjdu za Milošem.
Ty sám pak můžeš k čertu jít
a větu nelze obrátit!
Mně k pláči bylo by i k hoři
a kladla bych si za vinu,
neuspořádanou že tvoří
Tvé znalosti ploch množinu.
"Ó, milá Náno, jak Ti dokázat,
že Tě mám k nekonečnu rád
a množinu že mívám vloh
pro uspořádání všech ploch!
Má láska větší je než vloni,
z čehož pak snadno vyplývá,
že je to funkce monotónní,
roste nad každé kladné K.
Já v nitru láskou žhnu i zvenčí,
Tvou lásku pozbýt, toť můj skon,
byť byla by snad ještě menší
než libovolné kladné epsilon,
já přece bych k ní definoval
své vhodné delta kladné
a v duchu bych se utěšoval,
že je to víc než vůbec žádné.
Hleď, milá Náno, s láskou jsi
dala koš svůj v sázku
a já chci jednat dle Tvé vůle.
Neb slovům nevěříš-li snad,
pak láska moje plamenná
Ti činem spěchá dokázat,
že koš je plocha zborcená.
Mně důkaz nedá velkou práci,
že pruty v něm jsou mimoběžky,
Když nelze provést komplanaci,
já sednu na koš, jak jsem těžký."
A jakmile to Pepík řek, tak opravdu
si celou vahou na koš sed
a než se zase pozvedl,
tak komplanaci provedl.
A Nána pláče, naříká
a s hlávkou zelí kráčí dvorem.
Je naštvaná na Pepíka,
že důkaz lásky vedl sporem.
Jak vyzrát na bankomat